Vitoria a windsurf přehrada

Poslední den naší cestovačky začal u pěkné přehrady s jednoduše zapamatovatelným názvem “Embalse Ullibari-Gamboa” – je to jedno z mála mist na severu Španělska, kde se provozuje windsurfing!

V Baskicku jsou tři velká města – průmyslové (a dnes už moderní - Guggenheimovo) Bilbao, plážový San Sebastian – a Vitoria. Právě ta je hlavním městem provincie – nemá žádný takový turistický tahák, ale přesto působí (asi hlavně díky množství parků a nepřítomnosti aut v centru) moc příjemně a sympaticky! Teda kromě vedlejší tmavé "turecké" uličky (kde prodávali i zaručeně originální baskické kebaby), kde by se člověk skoro bál. 

I surfař tam byl - ale jen se tak plácal, nefoukalo

Vitoria - staré město

Baskický kebab

San Sebastian, Bilbao i Vitoria mají na podobné brdo vyvedené Plaza Nueva - hlavní náměstí na starém městě 

Guernica & Bilbao

Guernica je pro Basky historicky důležité místo - v roce 1937 vybombardované Hitlerem (na Francovu podporu).

O Bilbau jsem tu už něco dával - hlavní cíle byly dva: důkladně prohlédnout (zvenku i zevnitř) Guggenheim Museum a vyzkoušet pintxos (plus nějaké to víno samosebou) v centru. Obojí se povedlo, takže naprostá spokojenost.

Více v popiskách níže - všechny fotky jsme nahodili sem

Guernica: místo přísahy basických předsedů vlády (dřív i španělských králů)

Guggenheim Museum - hlavní tahák Bilbaa (a asi už i součást učebnic architektury)

Bilbao: Staré město

Bilbao: Pouliční fitness

Pavouk před Guggenheimem

Bilbao - Plaza nueva: Pintxos (místní specialita)

San Sebastian: Na pláž!

Po přenocování v campingu u přehrady Yesa, který jsme si překřitili na hippísáckej (skoro všichni kempující byli v hospodě, obsluha měla všechno tak nějak na háku - ale bylo to dobrý!) jsme se vypravili do San Sebastianu. Tohle letovisko je známé nejen svým filmovým či jazzovým festivalem (a ve Španělsku je taky tak trochu unikátní tím, že tam existuje klub ledního hokeje), ale hlavně je jedním z nejnavštěvovanějších míst v zemi proto, že přímo ve městě se člověk dostane po svých (a za pár minut) na parádní pláže!

Po vyzkoušení paelly (mají to vážně dobrý!) jsme se tam tedy vypravili - měli jsme štěstí na počasí, takže jsme si po horách užívali pro změnu teplo. Pláž Zurriola, na kterou jsme se vyrazili nejdřív, je vyhlášená surfováním - vlny byli docela velký, takže jsme to celý den sledovali a říkali si, jak to vypadá jednoduše. Nakonec jsem neodolal a na hoďku něco si to taky půjčil - lehký to teda není, ale už aspoň trochu chápu, co na tom mají, je to vážně dobrý. Káťa se mezitím ukolébána únavou z horské túry a pohledem na polonahé surfaře zamyslela tak hluboce, že ji musela vzbudit vedle sedící paní ve chvíli, kdy už ji začal unášet rychle stoupající příliv.

Místní kemp se posunul na první místo našeho průběžnýho bodování (mimochodem San Sebastian údajně vede v počtu hvězdiček Michelin na metr čtvereční - nebo obyvatele? - no na turisty jsou připraveni vážně dobře). Večer jsme ještě (a lahví červeného - člověk musí přece zkoušet lokální produkty) vyrazili na druhou pláž - Concha je známá tím, že je to krásná a vlastně (skoro) ze všech stran uzavřená zátoka, její fotka se nachází snad na všech pohledech. V přístavu se zrovna konaly rybářské slavnosti - pobavilo nás stylové chlazení nápojů v kádích, dali jsme kalimotxo (alias houbu) a šli se projít centrem - moc pěkný město, který je plný pěkně vypadajících budov, barů, kaváren - a turistů.

Fotky zde

Další destinací na naší tour měla být Guernica a pak Bilbao se svým vyhlášeným Guggenheim muzeem - a taky s pintxos!

Hippie camping u přehrady

Paella

San Sebastian - surf do ruky a pěšky na pláž

Začátečnická velikost surfu = obří

Pláž Zurriola

Vykalená

Pláž Concha

Pyreneje

V Pamploně jsme tedy skočili do Karla a uháněli směrem na východ – do Pyrenejí. Už po cestě nás zaujala nějaká (snad desítky kilometrů dlouhá) obří přehrada – kde jsme nakonec nocovali o dva později. Ale postupně...

K výletu do národního parku Ordesa nás inspiroval pěkně (a docela dobrodružně) napsaný článek na jednom blogu. Po příjezdu do obce Torla jsme se tedy ubytovali v kempu – bylo kolem půlnoci, takže jsme vlastně ani nevěděli, jestli jsou kolem nějaké kopce (natož třítisícovka). I podle teploty jsme usoudili, že jsme asi na správném místě – no každopádně jsme ráno vyrazili na první část tůry.

Cílem prvního dne bylo dostat se na Refugio Góriz – horskou chatu, která je asi na půli cesty (ve výši kolem 2.200 metrů) a zároveň se dá přespat buď přímo uvnitř (na to je ale třeba rezervace předem), nebo před ní na pláni ve stanu. Kousek jsme se popovezli autobusem a pak jsme se vydali na asi pětihodinový pochod – zpočátku mírně stoupající lesem, druhá půlka už byla po kamenité či skalnaté cestě. Příroda je tam krásná, no první den úplně nepřálo počasí (chvílema pršelo), takže jsme příchod k chatě slavili téměř se slzou v oku. Už nás ani nepřekvapilo, že sousedé na louce byli čtyři Valaši ze Vsetína, kteří měli výstup jako předkrm před poutí do Santiaga de Compostela – a dokonce do Ordesy vyrazili motivováni stejným článkem, jako my. Celkově tam panovala moc příjemná atmosféra – no my si v chatě koupili litránek červeného (z „naší“ oblasti samosebou) na usnutí a pokusili se zalomit, ačkoliv zima byla celkem pekelná (stan byl ráno slušně omrzlý).

Ráno jsme vyrazili směr 3.355 vysoké Monte Perdido – třetí nejvyšší kopec Pyrenejí. Až na vrchol jsme to nezvládli – nestíhali bychom pak cestu zpátky dolů – ale do 3.000 jsme se dostali a ten výhled stál za to! Počasí vyšlo parádně, takže po cestě dolů jsme se už mohli kochat – teda aspoň do doby, než se začaly ozývat nohy, což se stalo celkem brzo. Po cestě jsme si taky všimli, že se u chaty minimálně pětkrát otočil se zásobami vrtulník (s „nezbytnými“ potravinami typu čerstvé ovoce či hranolky) – žádný zásobovač s obřím zavazadlem na zádech jako v Tatrách.

Po návratu do Torly jsme ještě Vsetíňáky popovezli na autobus – a pak jsme pokračovali dál. Tentokrát jsme tedy přenocovali u té přehrady, která se nám tak zalíbila při cestě z Pamplony, no cíl pro další den byl jasný: ohřát se na pláži v San Sebastianu! 

Komplet fotky - zde

I na hory je třeba se upravit!

Vyrážíme!

Jó, jsme v cíli prvního dne!

Stanování pod nulou

Vsetíňáci - měli před sebou víc než tři týdny pochodů

Pamplona - San Fermin: Fiesta od večera do rána

Od vína jsme se tedy přesunuli do nedaleké Pamplony na slavný San Fermin festival - po cestě jsme jen vyzvedli spolužáka ze španělštiny Amíka Jeffa. Tyhle fiesty Španělákům jdou moc dobře - vždycky se přece najde nějaký svatý, na jehož počest slavit! Těšili jsme se tedy na jednu z těch nejvyhlášenějších - každoročně tam jezdí víc než milion lidí. Hlavně v Americe její popularitě hodně pomohl Ernest Hemingway - hodně lidí tak získalo další cíl pro svůj Eurotrip (klasická otázka: "Běžíš zítra?"). No a taky se po něm kvůli tomu pojmenovala škola, díky které v Basicku na tohle léto jsem... 

Doufali jsme, že se "brzo" ubytujeme ve vytipovaném kempu (brzo je v uvozovkách, protože jsme dojeli lehce před desátou - to se tady stmívá). Tam jsme poprvé poznali co znamená festivalová přirážka: 49 Euro za noc ve stanu se nám dát nechtělo a vyrazili jsme tedy do města (i na webu přece píšou, že tenhle týden od 6. do 14. července se může spát v Pamploně kdekoliv) nasát festivalovou atmosféru - a taky nějaký ten San Miguel (ha, další "San" - jinak to je asi nejoblíbenější španělské pivo).

Po příjezdu do města jsme rychle zjistili, že úplně nezapadáme oblečením - uličky byly plné lidí v bílo-červené kombinaci (a o fanoušky Slavia nešlo!). Červený šátek má snad mít jakýsi náboženský původ, ale myslím, že jim to vyhovuje v tom, že když sebou náhodou seknou či jsou politi červeným vínem, nevadí to - fiesta přecijen jednou skončí a pak se prostě uniforma vyhodí. Všechny možné obchůdky tak prodávají oblečení v těchto barvách, nabízí se i různé balkóny s dobrým výhledem na ranní běh s býky (největší atrakci fiesty) - a hlavně celé město KALÍ (jinak se to říct nedá), bary asi po těch osm dnů (a nocí) vůbec nezavírají.

Fiesta

Červeno-bílá ve slevě

My se docela brzo odebrali do našeho improvizovaného campingu - ale vrátili jsme se brzo ráno zpět, protože Jeff se chtěl "running with the bulls" taky zúčastnit. Skvadra lidí vypadala před tou sedmou hodinou ranní pořád stejně - spousta lidí myslím ani moc netušila proč, ale do běhu se taky zapojili. Průběh byl tradiční - přihlížející se bavili (nejlíp ti z VIP balkónů samosebou) a pár běžců po cestě popadalo (netradičně rychlý byl čas - snad nejrychlejší za posledních třicet let). Jeff naštěstí přežil bez úhony - asi po půl minutě už ho bejci předběhli a poldové ho ani nenechali běžet dál. 

Těsně před startem - i kameraman pomalu přestává zívat

 

Fiesta tedy není jenom běh s býky - ale taky ohňostroj, který se koná každý večer (a je parádní!), ukázka tradičních lokálních sportů (nejoblíbenější je "la pelota" - je to podobné squashi a hraje se to s dřevěnými pálkami), různé průvody - a taky každodenní korida. Sehnat na ni lístky není úplně snadné - dost se totiž angažují překupníci. My jsme se nenechali, usmlouvali dobrou cenu a mohli jsme se tak těšit na večer v "Plaza del Toros".

Červéno-bílo-červený

Slavnostní nástup

Sáček v ruce není vidět

Já už na jedné koridě byl v Bilbau - ale pro Káťu to bylo poprvé. Myslím, že tohle nenechá (obzlášť při prvním shlédnutí) chladného snad nikoho - je to prostě síla, ze které má člověk smíšené pocity. Tady to je navíc celé umocněné natřískanou arénou bouřlivě fandících (a samosebou kalících - na fiestě se přece nespí!) fanoušků.

Všechny fotky nahozeny sem

San Fermin každopádně nezklamal - už tak trochu chápem, co na tom ten strejda Hemingway (pravidelný účastník fiesty) měl. Z Pamplony jsme se dostali někdy po deváté hodině večerní a mohli jsme pokračovat dál - směr: Pyreneje, oblast Ordesa.

La Rioja

První část naší cestovačky jsme strávili ve vinařské oblasti La Rioja (název dle Rio Oja - řeka, která regionem prochází). Ta se nachází jižně pod Baskickem - rozlohou i počtem obyvatel je to nejmenší ze španělských (vnitrozemských) provincií, ale podle HDP na hlavu je pátá. Je to jedna z hlavních vinařských oblastí v zemi - a přišlo nám, že kolem vína se tam točí snad všechno.

Oblast je to opravdu krásná - kopcovitá a přitom ohromně zelená. My se ubytovali v kempu v městečku Haro - první, koho jsme tam u bazénu potkali, byli kliky a sklapovačky provádějící Slováci z Nitry. S těmi jsme se potkali ještě večer při pochůzce městem - dobrá partička, která pokračovala dál celým Španělskem až dolů do Lisabonu.

Tenhle region je nejen hezký, ale navíc ho šikovně propagují tak, aby přilákali co nejvíc turistů - několik vinařství třeba najalo světoznámé architekty, kteří dali jejich budovám úplně novou moderní tvář. Turista tak přijede, pokochá se pěknou stavbou, zaplatí si prohlídku vinařství spojenou s ochutávkou (tu za přijatelnou cenu nabízí snad všude), spokojený odjíždí - a dost možná propaguje tuhle oblast i dál u svých známých. No a přesně takhle to vlastně proběhlo i u nás!

Další fotky zde

Camping Haro

Vinařství Marques de Riscal - od Franka Gehryho (např. Tančící dům)

Laguardia

Disco - Slováky jsme potkali už ve formě, tak byla sranda!

Vinařství Muga

YESa!

Kempujem u obří přehrady Yesa kousek od Pamplony a máme se skvěle! Zážitků z cestovačky už je spousta (fotky začneme zítra nahazovat): vinařská oblast, fiesta a bejci v Pamploně nebo třeba výstup do 3.000 v Pyrenejích - ze kterýho jsme teď total vyřízeni, ale stálo to za to. Zítra pokračujeme směr San Sebastian. 

 

Španělská vesnice

Tady teď přebývám - obec se jmenuje Villananě a nachází se v oblasti Valdegovia. Ta leží asi hodinu autem od Bilbaa a je to taková vysočina (i nějaký národní park tu je - zatím neprozkoumáno) - ty kopečky mají až 1.300 metrů. Klidná, ale pěkná oblast - každá obec má svou hospůdku, prostor na fiestu (nějaká se tady v okolí koná snad každý týden) či fotbalový hřiště (už se nedivím, že v tom jsou Španěláci tak dobří).

Na hradě "u nás" ve vesnici se na konci července bude dokonce konat hudební festival - snad to hrad (i vesničané) vydrží.

V tom baráčku teda samosebou nebydlím sám - patří takovýmu sympatickýmu chlapíkovi, ze kterýho se vyklubal doktor psychologie. Snad jen kdyby si po ránu (cca po šesté) tak rád (a tak nahlas) u snídaně nezpíval - no ale bydlení to je pěkný.  Dobrý taky je, že pět minut odsud je docela dobrej kemp, kde je mimo (konkurenčního) bazénu či obchodu taky pěkná hospůdka - jejíž barman sympaťák stále vzpomíná na kamarády z ČR, kteří tady byli před pár lety!

Pracoviště

Tak tady pracuji - bazén se nachází v obci San Millan de San Zadornil (z baráku na kole cca 20 minut). Návštěvnost záleží na počasí, které se tady mění neskutečně rychle - např. jeden den je 38 stupňů a mám na bazénu 90 lidí, den poté o dvacet stupňů a 90 lidí méně. Některý rodinky chodí pravidelně, mí oblíbenci jsou "Homolkovic" - viz. foto níže.

Pro případné zájemce - otevíračka 11-20.30, vstupné 2 Eura, voda čistá, relax s výhledem na hory (a chlazenou cervezou v našem malém baru) zaručen!

Více foto zde...

Náročné zaměstnání plavčíka

Homolkovic

V pozadí pohoří a starej Homolka